Ozbrojené konflikty, tedy války, nelze vymýtit. Můžeme je stokrát postavit mimo zákon, stokrát je prohlásit za nemorální a zrůdné, ale nezbavíme se jich. Právě v tomto okamžiku probíhá ve světě několik desítek válečných konfliktů, ve kterých umírají stovky lidí. Války byly a budou. Všechny snahy o jejich vymýcení se bohužel minuly účinkem.

Snad nejznámějším pokusem byl pařížský pakt z roku 1928. Úžasná představa, že by se válce dalo předejít jediným tahem pera, vyvrcholila podepsáním Kelloggova a Briandova paktu. Tato unikátní smlouva vznikla z návrhu francouzského ministra zahraničí Aristidea Brianda, který vyzval amerického ministra zahraničí Franka B. Kellogga, aby se jejich země dohodly, že spolu nikdy nebudou válčit. Kellogg dokonce rozšířil akční rádius smlouvy na všechny státy světa. Francie se k tomuto rozšíření připojila s výhradou práva na legitimní obranu. Ve smlouvě signatáři slavnostně prohlašovali, že "odsuzují válku a zříkají se jí jakožto nástroje národní politiky". Válka byla odsouzena jako něco z morálního hlediska naprosto nepřijatelného. Nakonec se k "paktu o vyobcování války" připojilo šedesát dva států.

Smlouva se nakonec ukázala být jen velkým snem bez praktického dopadu. Ilustruje jak uvolnění mezinárodních vztahů, tak i iluze o účinnosti smluv a o věrnosti signatářů, že dostojí svým závazkům. Někteří diplomaté, zvláště z evropského kontinentu neskrývali již v době podpisu své obavy. Skepse se objevuje i v dopise jednoho amerického senátora, který hlasoval pro "tuto bezcennou, avšak naprosto neškodnou mírovou smlouvu" - vyjádřil obavy, že smlouva "vnese zmatek do myslí mnoha dobrých lidí, kteří se domnívají, že mír lze zajistit zdvořilým prohlášením sousedské a bratrské lásky". Ve 30. letech prokázaly její utopický charakter vojenské akce jako například remilitarizace Porýní či porušení dohody ze strany Sovětského svazu při vypuknutí války v Mandžusku… Války jsou a budou.

Jestliže není možné válku a jiné nebezpečné formy násilí zcela vyloučit, musí se jejich následky co nejvíce minimalizovat. V současné mezinárodněprávní úpravě dominuje úsilí o co největší omezení válek, které by snad někdy v budoucnu mohlo vést v jejich naprostou likvidaci. Konkrétním vyjádřením těchto snah je vznik mezinárodního humanitárního práva. G. Mencer vyjadřuje jeho funkci takto: "Nebylo-li možno ve vztazích mezi státy zatím úplně vyloučit válku, je třeba na základě společně dohodnutých norem co nejvíce zmírnit její následky, především utrpení lidí, ať už kombatantů nebo nekombatantů, zejména pak útrapy civilního obyvatelstva."

Nejdříve ale trochu zabrousíme do historie. Válčily již starověké civilizace - jako Egypt, Indie, Čína. I když písemných památek z té doby je poměrně málo, přece jen se mezi nimi dochovala i pravidla mezinárodního dosahu. Například ve 2. století před Kr. vznikly v Indii zákony Manu. Kromě jiného obsahovaly pravidla náboženské povahy o vedení války - zakazovalo se zabíjet nebo zranit zajatce, raněné a neozbrojené osoby či osoby prosící o milost a používat jedovatých nebo ozubených šípů. Tato pravidla byla spíše výjimečná, zpravidla si vítězná strana počínala na dobytém území dosti nevybíravým způsobem - dobíjeli se ranění, vraždilo se civilní obyvatelstvo, plenily se domy. Až do konce 19. století neobsahovalo tradiční mezinárodní právo žádnou pozitivně právní normu, která by použití ozbrojené síly zakazovala nebo alespoň omezovala. Platilo právo silnějšího, vítěz bral vše, většinou se příliš nestaral o následky.

Jenže již napoleonské války a mnoho dalších konfliktů 19. století (např. národně osvobozenecké boje, Krymská válka…) ukázaly potřebu tyto následky nějak omezit. Stále větší armády, moderněji vybavené křižovaly Evropou, střetávaly se ve stále větších bitvách, umíraly desetitisíce lidí. Veřejné mínění začalo tlačit na politiky, před kterými vyvstala nutnost průběh války nějakým způsobem humanizovat. Dokladem toho je například Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných v polních armádách (1864). Jejím duchovním otcem se stal Henri Dunant. Tento Švýcar se stal průkopníkem mezinárodního humanitárního práva. Začátek jeho práce se datuje k bitvě u Solferina (1859), kde organizoval pomoc raněným vojákům. Ve své knize "Vzpomínky na Solferino" pak navrhl zřízení dobrovolných zdravotnických sborů, které by měly zajištěno v boji neutrální postavení. Roku 1863 (17. února) spolu se svými přáteli (Gustav Moynier, generál Guillaume-Henri Dufour, dr. Louis Appia, dr. Théodore Maunoir) založil Mezinárodní výbor pro pomoc raněným, který se později změnil na Mezinárodní výbor Červeného kříže (viz níže).

Zdravotnické společnosti, které vznikaly z podnětu výboru, ale neměly dostatečný právní základ, nebyly respektovány větším množstvím států. Dunantovi se podařilo přesvědčit švýcarskou vládu, aby svolala mezinárodní konferenci, kde byla roku 1864 za účasti 12 států dojednána výše uvedená smlouva. Její text je stručný, obsahuje pouhých 10 článků, ve kterých jsou vyjádřeny základní zásady zacházení s raněnými vojáky. Byla například zakotvena zásada neutrality vojenských zdravotnických služeb. Dodržování úmluvy měli zabezpečovat vrchní velitelé válčících armád. Tato první Ženevská smlouva položila základy k rozvoji mezinárodního humanitárního práva.

Asi není náhodou, že se Ženeva, sídlo Mezinárodního výboru Červeného kříže, za 85 let opět stala středobodem jednání o zmírnění válečného utrpení. A tak se zrodilo Ženevské humanitární právo, k němuž musíme neodmyslitelně do dvojice zařadit Haagské válečné právo. Ještě než stručně připomenu mírové konference z přelomu 19. a 20. století, je nutno zmínit Petrohradskou deklaraci z roku 1868 - 19 evropských států se v ní zavázalo, že nebude ve válce užívat náboje o váze menší než 400 gramů obsahující výbušné nebo zápalné látky. Prezident Mezinárodního výboru Červeného kříže Cornelio Sommaruga ji označil za "…první mnohostrannou smlouvu, vypracovanou za specifickým účelem stanovit meze ve vývoji nových zbraní, způsobujících neodůvodnitelné utrpení v době války. Pomohla položit základy současného mezinárodního humanitárního práva."

V letech 1899 a 1907 proběhly v Haagu dvě mírové konference. Je celkem logické, že válečné právo úzce souvisí s právem humanitárním. V Haagu se tato spojitost projevila ve snaze zakázat výrobu a použití některých zbraní. V roce 1899 byla přijata například Deklarace o zákazu shazování bomb z letadel (trochu předběhla svojí dobu, na druhou stranu však i předvídala, neboť první bombardování proběhlo až v roce 1911).

Jenže přišla první světová válka. Její hrůzy vedly k tomu, že se začalo daleko silněji tlačit na kodifikaci mezinárodního práva. Od tohoto okamžiku můžeme pozorovat dvě tendence. Dosavadní, která se snažila omezit či zakázat použití některých zbraní, a novou, která směřuje k ochraně obětí války, raněných, nemocných, trosečníků, ale i civilního obyvatelstva a válečných zajatců. Z této linie se vytvořilo současné mezinárodní humanitární právo.

Dosavadní snaha o omezení používání či zákaz některých zbraní, která se objevila již v minulém století, vyústila v roce 1925 v podepsání Ženevského protokolu o zákazu používání za války dusivých, otravných a jiných plynů a o zákazu bakteriologických způsobů vedení války. Československo jej přijalo a uzákonilo pod číslem 173/1938 Sb.

Důležitější jsou však z našeho pohledu Ženevské úmluvy z roku 1929 - o zacházení s válečnými zajatci a o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli. Obě uvedené úmluvy byly v roce 1949 revidovány. Tak se dostáváme až do období po druhé světové válce, ke čtyřem Ženevským úmluvám, které mají největší význam pro rozvoj mezinárodního humanitárního práva… Psal se rok 1945, právě skončil nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva. Od podepsání Briand-Kelloggova paktu uplynulo 17 let, pouhých 17 let od pokusu zakázat útočnou válku. Tentokrát byla tato snaha vtělena do Charty Organizace spojených národů. Článkem 2 odst. 4 Charty se členské státy zavázaly, že se ve svých stycích vystříhají nejen použití síly, ale i samotné hrozby silou. Právo států vést útočnou válku zaniklo navždy. Agrese se stala mezinárodním zločinem. Války ale z povrchu zemského nezmizely. Proto přišel rok 1949 a čtyři veledůležité Ženevské úmluvy.

První úmluva - o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli je obsahově téměř totožná s úmluvou druhou - o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři. Jedna se tedy týká války pozemní, druhá námořní. Jejich text vychází ze společných předpokladů a zásad. Budu se proto věnovat úmluvě první, ze které se pokusím vybrat nejdůležitější ustanovení. Poté zmíním určitá specifika druhé smlouvy.

Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli ze dne 12. srpna 1949 se vztahuje na všechny případy vyhlášené války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu vzniklého mezi dvěma nebo více smluvními stranami. Válečný stav přitom nemusí být uznán všemi stranami v konfliktu. Působnost je rozšířena též na případy okupace. Článek 3, společný pro všechny 4 úmluvy, se týká ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz. Pro tento případ úmluva přikládá pouze několik obecných bodů, jakýsi minimální standart, kterým se mají strany v konfliktu řídit. Jako celek se v těchto případech úmluva použít nedá. Nebyla tedy poskytnuta dostatečná ochrana obětem vnitřních konfliktů, jakými jsou např. partyzánské války, což se projevilo jako velký nedostatek a bylo odstraněno až v roce 1977 v I. Dodatkovém protokolu. Nutno však dodat, že Mezinárodní výbor Červeného kříže na Diplomatické konferenci předložil návrhy, které směřovaly k tomu, aby připravované 4 úmluvy byla použitelné i v ozbrojených konfliktech, které nemají mezinárodní charakter. Diplomatická konference je ale zamítla.

Druhá kapitola úmluvy se věnuje raněným a nemocným. V článku 12 je obsažen obecný zákaz diskriminace raněných či nemocných na základě pohlaví, rasy, náboženství nebo politickém přesvědčení. Přísně je zakázán - útok na jejich život, mučení, konání biologických pokusů na nich. Zvláštní ohledy se mají brát na ženy. Po každém boji mají velitelé učinit opatření nutná k vyhledání a sebrání raněných, nemocných a mrtvých, popřípadě dohodnout přerušení boje na dobu k tomu potřebnou. Na raněné a nemocné, kteří upadli do zajetí protivníka, se vztahují též předpisy úmluv o ochraně válečných zajatců.

Třetí kapitola hovoří o zdravotnických útvarech a ústavech. Stálé, či pohyblivé útvary nesmí za žádných okolností býti napadeny, musí být respektovány a chráněny. To ale neplatí v případě, že vedle své humanitární činnosti vykonávají činnost škodící nepříteli. Stejné postavení má i zdravotnický personál, který se stará o ošetření raněných a vojenští duchovní. Zadržení zdravotníci požívají práv válečných zajatců, ale nesmí být pokládáni za zajatce. Dále budou vykonávat své poslání. Materiál zdravotnických útvarů musí být chráněn a upadne-li do nepřátelských rukou, musí být jeho funkce pomoci raněným a nemocným zachována. Respektovány mají být i transporty raněných. Personál či materiál zdravotních služeb musí být označen. Rozeznávacím znakem se stal červený kříž na bílém poli (může se též použít červený půlměsíc, červený lev nebo slunce na bílém poli).

Důležitý je článek 59, kterým se touto smlouvou nahrazují úmluvy předchozí - z let 1864, 1906 a 1929.

Ženevská úmluva o osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři ze dne 12. srpna 1949. Jak jsem již uvedl, text této úmluvy je v hlavních bodech totožný s textem první úmluvy. Protože se týká námořní války, přibyla zde kategorie trosečníků. Hovoří se zde též o nemocničních lodích - jsou to lodě, které mocnosti postavily nebo přizpůsobily jedině a výlučně tomu, aby pomáhaly raněným, nemocným a trosečníkům. Nesmějí být za žádných okolností napadeny nebo ukořistěny.

Třetí v pořadí, ne však významem, je Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. srpna 1949. Za zajatce se považují osoby, které upadly do moci nepřítele. Jsou to zejména kombatanti - "příslušníci organizovaných ozbrojených sil, skupin a jednotek strany v ozbrojeném konfliktu, kteří jsou určeni k bojovým úkolům a mají právo se přímo účastnit nepřátelských akcí. Podle třetí Ženevské úmluvy jsou to i příslušníci milic nebo dobrovolných sborů". Kromě kombatantů požívají status válečného zajatce také osoby, které tvoří doprovod ozbrojených sil (například civilní členové posádek), váleční dopisovatelé, členové posádek obchodních lodí a civilních letadel, ale také členové vlády včetně hlavy státu, pokud upadnou do moci nepřátelské strany.

Se zajatci musí být za všech okolností jednáno zacházeno lidsky. Zejména nesmí být žádný zajatec podroben tělesnému mrzačení nebo lékařskému či vědeckému pokusu. Musí být chráněni před násilím, urážkami, nedůstojným jednáním, odvetnými akcemi a zvědavostí. Zajatec nesmí být vyslýchán pod nátlakem fyzického ani duševního trýznění. Je povinen uvést jen základní údaje o své osobě (jméno, příjmení, datum narození, hodnost a matriční číslo).

Postavení válečného zajatce začíná okamžikem zajetí, jehož cílem je zabránit příslušníkům nepřátelských ozbrojených sil a dalším osobám, aby se znovu účastnili nepřátelských akcí. Zvláštní ustanovení se týkají jejich internace, ubytování, ošacení a potravin - namátkou - ubytovací podmínky válečných zajatců mají být stejně příznivé jako u vojenských oddílů, příděly potravin mají být dostatečné, aby byly zajatci udrženi ve zdraví.

Válečné zajetí může skončit čtyřmi způsoby - útěkem, smrtí, propuštěním po skončení konfliktu, nebo repatriací - tj. návratem do vlasti za trvajícího nepřátelství například v případě těžké nemoci.

A konečně čtvrtou je Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války ze dne 12. srpna 1949. Článek 4 úmluvy vymezuje "chráněné osoby", tedy civilní obyvatelstvo, jako osoby, které se nacházejí na území válčící strany a nejsou jejími kombatanty. Dodává k tomu, že osoby chráněné předchozími třemi úmluvami podlé této úmluvy chráněny nejsou. Proto zde nalezneme ustanovení týkající se raněných a nemocných civilních osob. Nekombatanti mají právo za všech okolností na respektování osobnosti, cti, rodinných práv bez diskriminace s ohledem na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženské, politické nebo jiné přesvědčení, národnost nebo sociální původ nebo majetkové postavení. Vychází se ze zásady, že válka má být vedena proti ozbrojeným silám a nikoli proti civilnímu obyvatelstvu.

Úmluva doporučuje válčícím stranám zřizovat neutrální pásma, nemocniční a bezpečnostní zóny, kde by byly civilní osoby bezpečně chráněny před účinky války. Bojující strany musí umožnit volný průjezd všem zásilkám léčiv a zdravotnického materiálu určených civilnímu obyvatelstvu, i kdyby patřilo k nepřátelské straně.

Článek 28 velice stručně říká - "Žádné chráněné osoby se nesmí použíti k tomu, aby svou přítomností uchrálila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti." Jedná se o zákaz použití tzv. živých štítů. Další články obsahují například zákaz plenění, hromadných trestů a represálií, též se zakazuje brát rukojmí. Velikým nedostatkem této čtvrté úmluvy bylo, že poskytovala ochranu civilním osobám pouze na okupovaných územích

Použitá literatura:

1) David, V.: Historie mezinárodního práva a jeho vědy, 1. vyd., Praha, Aleko 1991

2) Fišerová, J. a kol: První pomoc a mezinárodní humanitární právo, 1. vyd., Praha, SPN 1990

3) Gasser, H. a kol.: Civilní obrana a mezinárodní humanitární právo, 1. vyd., Praha, Magnet-Press, s.p. 1993

4) Hobza, A.: Přehled mezinárodního práva válečného, Trestání válečných zločinců, 1. vyd., Praha, Všehrd 1946

5) Kol. autorů: Dějiny 20. století, 1. vyd., Praha, Mladá fronta 1994

6) Mencer, G.: Nové mezinárodní humanitární právo (vybrané problémy), 1. vyd., Praha, Academia 1983

7) Seidl-Hohenveldern, I.: Mezinárodní právo veřejné, 1. vyd., Praha, Codex Bohemia 1999

8) Tindall, G. B., Shi, D. E.: Dějiny Spojených států amerických, 2. vyd., Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1996

9) Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, Praha, Správa sociálního řízení FMO 1992

10) Internetová stránka Českého Červeného kříže